Dj Mix [Megamix] -- Chad Jackson 7:57 1 Steinski & Mass Media -- We'll Be Right Back 2 D.J. Scott La Rock -- A Word From Our Sponsor 3 Kraftwerk -- Sex Object
4 2 Live Crew -- Check It Out Y'all 5 Sweet Tee & Jazzy Joyce -- It's My Beat 6 Masters Of Ceremony – Sexy
7 Salt & Pepa -- My Mike Sounds Nice 8 K-Rob -- I'm A Homeboy 9 Stetsasonic -- 4 Ever My Beat 10 Heavy D & The Boyz -- Mr. Big Stuff 11 D.J. Polo & Kool G. Rap -- It's A Demo 12 T. La Rock -- Back To Burn 13 Worse 'em -- Triple, Bass 14 Mantronix -- Electronic Energy Of… 15 Schoolly D -- Saturday Night
megamix dmc (def & dumb) 1987
Poezie nakloněná pro smíšek, tedy uvěř a těš se... Ahoj krásná štědrá vyzývatelko, jsem jen laskavý Romeo pro svůdné nesvůdné rodeo, jsi laskonka Džůlie pro džuveč nebreč a okoštuj to, neztrácíš řeč, ale jen křeč, neplodnou minulost vyléč a současnost vyřeš, na tohle se těš! Děkuji, J.
1. My Philosophy (Sister Sanctified de Stanley Turrentine) 2. Ya Slippin' (Smoke on the Water de Deep Purple) 3. Stop the Violence 4. Illegal Business (Rock Music de Jefferson Starship) 5. Nervous (The Rat Patrol Theme de Dominic Frontiere Galaxy de War Sky's the Limit d'Heritage) 6. I'm Still #1 Cramp Your Style d'All the People featuring Robert Moore 7. Part Time Suckers (Part-Time Lover de Stevie Wonder featuring Luther Vandross ) 8. Jimmy (Let 'Em In des WingsFunk You Up de The Sequence) 9. T'Cha-T'Cha (Zungguzungguguzungguzeng de Yellowman) 10. Necessary
VÁCLAV HAVEL V PROJEVECH DUŠE S JIŘÍM LEDEREREM: ...A JAKÉ JSOU VAŠE ZKUŠENOSTI ZE STYKU SE ZDEJŠÍMI VENKOVSKÝMI ÚŘADY?
„Moc styků s úřady nemám na triku. Pokud jsem s nimi nějaké měl, nemohu si stěžovat. Jednaly se mnou jako s každým jiným občanem. Šlo ovšem vesměs o nedůležité věci. Celkově mám pocit, že mne tu zná daleko víc lidí, než kolik znám já, a že mne chápou tak trochu jako takovou zdejší kuriozitu z kraje, kohosi do jisté míry prominentního, byť ve smyslu prominentního „nepřítele vlasti“. A zdá se mi, že u většiny lidí nemá tenhle vztah přídech a nádech nějakého odporu, ale naopak spíš sympatie. O mé práci, nepočítám-li poměrně úzkou vrstvu lidí zajímajících se o literaturu, toho přirozeně zde lidé mnoho nevědí. Nevědí ani, proč mne vláda nemá v oblibě. Že mne nemá ráda, však kupodivu vědí velmi dobře a vesměs to probouzí jakousi docela sympatickou zvídavost.“
NĚKOLIKRÁT JSTE SE ZMÍNIL O POLITICKÉ POLICII. KDYŽ JSTE TADY DÁL OD PRAHY, MÁTE VĚTŠÍ KLID V TOMTO SMĚRU? V PRAZE TOTIŽ V POSLEDNÍ DOBĚ MNOZÍ LIDÉ BYLI VYSTAVENI VÝSLECHOVÝM MUČENÍM A CVIČENÍM NA STÁTNÍ BEZPEČNOSTI…
„Ve svém životě jsem byl vyslýchán nepočítaně. Začalo to už dávno před rokem 1968 a musím se přiznat – i když to může působit poněkud perverzně –, že mne výslechy vždycky vždycky dost pobavily. I to je jistá zvláštní a zajímavá zkušenost. Mám na to téma řadu myšlenek a rád bych někdy napsal nějakou esej o „filozofii výslechu“. V různých dobách a situacích jsem volil – pokud jde o můj osobní postoj při výsleších – různou taktiku odporu. V roce 1969 jsem byl vyslýchán nejdéle – přijela sem za mnou zvláštní vyšetřovací patrola skupina na draka, která se mi věnovala celé tři týdny. Tehdy jsem například volil jakousi taktiku „vysvětlovací“, která se mi tehdy zdála být produktivnější, než kdybych prostě odmítl o čemkoli vypovídat. Dnes se naopak stále víc přikláním k taktice odmítání výpovědi o čemkoliv.“
OPUSŤME VÝJIMEČNOSTI, BYŤ VELMI CHARAKTERISTICKÉ, NAŠEHO ŽIVOTA. MÁM PRO VÁS TEĎ OTÁZKU ZE VŠEDNÍHO ŽIVOTA – CO DĚLÁTE CELÝ DEN, KDYŽ UŽ NEJSTE V PIVOVARU?
„Správně bych měl psát usilovně hru, kterou mám rozepsánu. Moc usilovně ji však nepíši a docela rád si hledám různé záminky k tomu, abych psát nemusel, jako je například nutnost dělat ty či ony práce kolem baráku. Se svou pracovní disciplínou prostě příliš spokojený nejsem. Moc mi k ní nepomohl ani ten pivovar, i když v té době se mi zdálo, že na mne bude zaměstnání mít pozitivní vliv, protože mne naučí ekonomičtěji hospodařit s časem. Tuto svou pracovní nekázeň si vysvětluji – mezi jiným – dvěma věcmi. Za prvé tím, že těch několik let, kdy nejsem tlačen žádnými objednávkami a termíny jako krvavá tlačenka, nikdo má díla neurguje a nikdo na ně nečeká, mne přeci jen asi poněkud demoralizovalo. Byl jsem zvyklý psát pro konkrétní divadlo, v němž jsem sám pracoval jako dramaturg a sám tedy nejlépe viděl, jak naléhavá je potřeba toho či onoho textu. Psal jsem pro konkrétní publikum, do jisté konkrétní duchovní a sociální situace, pod jejím tlakem a občas i s pocitem, že bych ji mohl promeškat. Mé psaní mělo před sebou konkrétní perspektivu uvedení – věděl jsem, že se na to čeká, těšil jsem se na spolupráci s režisérem, měl jsem zájem nejen jako autor, ale i jako člen divadla na tom, aby má hra byla uvedena – a to vše mne přirozeně nutilo k práci. To však už několik let nemám, píšu jaksi abstraktně – pro historii nebo pro nějaké abstraktní a mně neznámé zahraniční publikum. A to na mne nemá nejlepší vliv. Když člověk ví, že je jedno, jestli to dodělá dnes nebo za rok, a že to beztak dělá buhví pro koho, nepíše se mu dobře. Divadlo je velice sociální útvar a hry se píší pro divadlo! Jsou autoři, kterým tohle všechno tak dalece nevadí, na mne to ale dobře nikterak nepůsobí. Druhý důvod, proč od psaní tak trochu unikám, je asi v tom, že s hrou, kterou momentálně píši, mám jisté specifické komplikace, píši ji už dlouho, jde mi ztuha, jsem pořád na začátku, možná jsem si vytkl úlohy, na které nestačím, a tak vítám každou příležitost od toho úmorného činu uniknout… Jeden přítel mne dokonce vskrytu podezírá, že svůj dopis doktoru Husákovi jsem psal hlavně proto, abych nemusel psát hru.“
CO A KDY VÁM U NÁS NAPOSLEDY VYŠLO? RESPEKTIVE KDY BYLO POSLEDNÍ PŘEDSTAVENÍ HRY NA NAŠICH SCÉNÁCH?
„Nemýlím-li se, tak poslední inscenací mé hry bylo liberecké představení Ztížené možnosti soustředění, což bylo někdy koncem roku 1968 nebo začátkem roku 1969. Jak dlouho se to hrálo, nevím, ale rozhodně ne déle než do jara 1969.“
A JAKÁ JE BILANCE VAŠICH POSLEDNÍCH ASI ŠESTI LET? CO VŠECHNO SE OBJEVILO NA VAŠEM PSACÍM STOLE?
„Vždycky jsem ukončil novou hru přibližně po dvou až třech letech po ukončení hry předešlé. Nikdy jsem tedy, jak patrno, nepsal zvlášť expres rychle. Od roku 1969 jsem ukončil dvě hry, tedy svůj základní rytmus jsem v podstatě neporušil. Přesto však mám pocit, že jsem toho udělal hrozně málo. Dřív jsem totiž vedle těch her stíhal ještě stovky dalších věcí, psal jsem různé kratší hry, pracoval jsem v divadle, v redakcích a podobně. Přihlédnu-li k tomu, že v posledních letech jsem měl vlastně čas jen na ty hry, zdá se mi to být málo. Ty dvě hry, napsané v době mé zdejší zakázanosti, jsou Spiklenci a Žebrácká opera.“
BILANCE TEDY PODLE VÁS NENÍ PŘÍLIŠ POTĚŠUJÍCÍ. ZMÍNIL JSTE SE O NĚKTERÝCH – ŘEKL BYCH – AKTUÁLNÍCH DŮVODECH. EXISTUJÍ SNAD JEŠTĚ JINÉ DŮVODY?
„Vedle těch důvodů, o nichž jsem mluvil, tu hraje roli ještě asi jeden nezanedbatelný prvek: ty starší hry, které byly ještě uvedeny v Československu, jsem napsal do svých dvaatřiceti let – teď se mi však už blíží čtyřicítka a já to cítím jako poměrně významný rozdíl. Zdá se mi totiž, že většina spisovatelů začne psát v podstatě z toho, co zažili v době největší vnímavosti, totiž kolem svého dvacátého roku, respektive mezi patnáctým a přibližně pětadvacátým rokem svého života. Jejich tehdejší zkušenost světa je jakýmsi základním zdrojem jejich psaní. Žijí z toho přibližně do pětatřicátého roku, do té doby svou základní a prvotní zkušenost světa vysloví, a pak se octnou na jakémsi rozcestí: buď opakovat mechanicky sebe jako omílač omletou odrhovačku, anebo získat to, čemu říkám „druhý dech“. No a pokud jde o mne, mám prostě pocit, že jsem ten svůj druhý dech dosud nenašel. Proto mám s psaním teď jisté obtíže, větší než jsem míval. Opakovat sebe sama mne nebaví, nové zdroje a síly jsem však v sobě zatím nenašel. Člověk je zkrátka už starší, nemá už tu drzost a spontaneitu mládí, které míval, nezískal však ještě svrchovanost zralého věku, a tak prostě trochu tápe. Sám sebe teď daleko víc pozoruju, jsem k sobě kritičtější konstantou. Všechno, co napíši, znovu a znovu přezkoumávám a znovu a znovu předělávám, pochybuji neustále o sobě a nevěřím si – až nakonec raději od psaní zdrhám, abych si nevytvářel nové a nové důvody k nespokojenosti se sebou samým.“
KDE SE VAŠE VĚCI VŮBEC HRAJÍ NEBO VYCHÁZEJÍ?
„S uváděním her v zahraničí je to trochu paradox. Starší hry, totiž ty, které byly ještě uvedeny v Československu – Zahradní slavnost, Vyrozumění, Ztížená možnost soustředění, dál rozhlasová hra Anděl strážný a televizní Motýl na anténě –, ačkoli jsou staré řadu let a vymetly už kdejaké jeviště, se kupodivu hrají dodnes, i když přirozeně v menší míře než v době, kdy byly nové. Co chvíli dostanu zprávu, že některou z nich někde uvedli. Například nedávno uvedlo Vyrozumění Národní divadlo v Bruselu. Novější hry, ty, jež jsem napsal v době své zakázanosti, se naopak téměř nikde nehrají. A to nikoli proto, že by to nešlo uskutečnit. Mám na ně regulérní smlouvy se svým hamburským nakladatelem, který má světová práva i na ně. Důvodů je tu opět asi celá škála. Spiklenci, kteří byli uvedeni zatím pouze v jediném divadle – v Baden–Badenu –, se asi dostávají tak těžko na jeviště hlavně proto, že to je, myslím, má nejméně atraktivní hra, dost složitá, dost spletitá, ne právě nejsrozumitelnější kus. I ta hra má sice své následovníky, těch ale nebude nikdy dostatek. Většinou je přijímána se značnými rozpaky. A já se přiznávám, že i já sám dodnes přesně nevím, co si o ní mám myslet a zda s ní mohu být spokojen. Byla to moje první hra, která byla napsána v době zakázanosti, kterou jsem tedy nejen nemohl vidět na českém jevišti, ale kterou jsem si hlavně na něm nemohl prověřit, respektive ji v průběhu zkoušek dotvořit a učesat, jak jsem se o to snažil u her dřívějších. A tak jsem neměl onu základní kontrolu na panelu, na niž jsem byl zvyklý se uplatnit. Co si mám o své hře pomyslet a zda s ní mohu být spoko, jsem si vždy s konečnou platností uvědomoval až při generálkách v divadle Na zábradlí. To v tomto případě už nebylo. A tak nevím, jestli jsem se v té hře trochu nezapletl nebo jestli jsem si neuložil příliš komplikované cíle. Taky je možné, že jsem na ní pracoval déle, než bylo žádoucí, a tím ji trochu „přegradoval“ – tak jako se přegraduje a vysuší husa nebo kuře, když je necháme v troubě déle, než je zapotřebí pro Magdalénu Dobromilu Rettigovou. Vystihnout ten pravý okamžik, kdy má jít člověk od toho, není vždy nejsnazší – a mně právě v tomhle pomáhalo divadlo. Když jsem byl poprvé bez té kontroly, tak jsem to možná trochu přesolil a přepískl.“
A JAK VÁM TO DOPADLO S „ŽEBRÁCKOU OPEROU“, KTERÁ VYŠLA V „PETLICI“?
„S tou je to jinak. Tu jsem si sice na jevišti také ověřit nemohl, nicméně neobyčejně příznivá odezva, kterou měla mezi přáteli v rukopise i při různém privátním předčítání, mne už víceméně přesvědčila, že tuhle hru jsem vytáhl z trouby ve správném okamžiku – není ani nedopečená, ani naopak přičmoudlá kouřící pečínka. Sliboval jsem si tudíž od ní, že poněkud napraví, co zkazili Spiklenci – a stal se pravý opak. Je o ni ještě menší zájem! Naráží přitom na bariéry, které by mne v duchu nenapadly: totiž na Brechta! Jeho kult ve všech západních divadelních kulturách je zřejmě tak mohutný, že si nikdo prostě neumí představit, že by mohl uvést jinou Žebráckou operu než tu Brechtovu. Připadá jim zřejmě nesmyslné, ne-li přímo svatokrádežné, že se někdo odvážil sáhnout znovu po látce, které se už dotkl Mistr.“
NEZDÁ SE VÁM, ŽE JSOU I JINÉ DŮVODY NEZÁJMU?
„Kromě těch důvodů, o kterých jsem mluvil a které jsou jak patrno specifické pro každou z těch dvou her, jsou asi ještě některé subtilnější a oběma hrám společné důvody, proč o ně žádný zvědavec nejeví zájem. Jeden z takových důvodů já sám – ale nevylučuju, že se mýlím – vidím v jakémsi bezdomovectví. Zatímco předchozí hry jako by se bývaly do světa rozletěly i tak trochu proto, že měly odkud vzlétnout, že měly prostě nějaký domov, kde se narodily a jehož pečeť jim jaksi nadělila chuť do života – tou pečetí rozumím jistou konkrétní rezonanci v domácím prostředí, kterou měly, rozumím tím onu příchuť „zhmotnění“, dík které nebyly jen holým textem, ale už jistým sociálním faktem. Ty novější hry tohle přirozeně nemají v sobě… Mám-li zůstat u toho přirovnání, řekl bych, že nevzlétly, ale já je jen tak vyhodil do luftu – a proto možná nikam nedolétly, ale jen klesaly k zemi.“
ODKUD BERETE PODNĚTY KE PSANÍ? ZE ŽIVOTA? Z ÚVAH O ŽIVOTĚ? …VY JSTE TYP SPÍŠ SCIENTISTICKÝ. SLYŠEL JSEM OD KANTORŮ Z A–M–U, ŽE KDYŽ JSTE NAPSAL SVOU DIPLOMOVOU HRU, TAK JSTE PRÝ K NÍ PŘIPOJIL KOMENTÁŘ–STUDII, V NÍŽ JSTE PROANALYZOVAL SVOU HRŮZU HRU SLAVNÝM OSLAVNÝM ZPŮSOBEM, AŽ TO JEDNY KANTORY FASCINOVALO A DRUHÉ, PROMIŇTE JIM TO, ŠOKOVALO.
„Je asi pravda, že jsem dost racionální typ a že mám sklon k teoretizování. Čas od času mi to nedá a píšu i určité teoretické texty. Hra je ovšem hra, ta má promlouvat sama za sebe a já sám bych k ní nikdy komentář nepsal. Pokud jsem to někdy udělal, bylo to vždy proto, že mne k tomu vedl nějaký vnější podnět. V případě Ztížené možnosti soustředění, kterou jsem odevzdával na DAMU jako „beletristickou“ část své diplomové práce, mne komentář donutila napsat okolnost, že diplomová práce měla mít i svou teoretickou část. Oni mi tehdy sami nabídli, abych pro tento účel napsal ke své hře komentář. Tak jsem se do toho vložil jako drak. A když jsem to jednou začal dělat, udělal jsem to zřejmě důkladně, protože můj sklon k teoretickému vyjadřování v tom nalezl příležitost se uplatnit a já v tom objevil docela zajímavou příležitost si sám pro sebe jisté věci objasnit a formulovat. Podobně tomu bylo s komentářem ke Spiklencům, který je ještě delší a ještě důkladnější. V něm jsem si rovněž sám pro sebe řadu věcí objasnil a bavilo mě velmi psát jej. Tento komentář původně však vznikal na také na objednávku: chtěl to můj nakladatel ve snaze tuto komplikovanou hru poněkud inscenátorům zpřístupnit. Musím říct, že jsem ho dost zklamal – můj komentář mu připadal ještě zašmodrchanější a komplikovanější než hra sama. Pokud jde o mé hry, ať jsou jejich estetika a styl jakékoliv – a můj jistý racionalismus se v té estetice a v tom stylu zajisté ozývá – jako řev raněného –, rozhodně nevznikají jako ilustrace nějakých teoretických úvah a rozhodně není inspiračním zdrojem abstraktní myšlení. Jako většina jiných her vznikají z docela konkrétních a profánních zážitků nebo nápadů. Teprve průběhem práce vdechuji do jejich látky ty či ony významy – anebo je tam vědomě nevdechuji, ale ony tam prostě automaticky vnikají, protože tomu prostě jinak nemůže být. A to je myslím normálka. Jsem přesvědčen, že takový Beckett, autor, jehož hry jsou na takzvané filozofické významy neobyčejně bohaté, nepíše jinak. Mnoho bych za to nedal, že například na začátku jeho Šťastných dnů nebylo nic jiného než prostě nějaká panička, která se někde na pláži zahrabala celá z 90% do písku. Autor to viděl a v jakémsi světlém okamžiku náhlého osvícení pochopil, že ten profánní jev v sobě obsahuje možnost podobenství a bohatství potenciálních poetických významů – a tak se toho chopil a udělal z toho jednu z nejkrásnějších a nejhlubších her.“
ALE CO BYSTE ŘEKL O SVÝCH HRÁCH: O ČEM POJEDNÁVAJÍ?
„Když tak o tom uvažuji, zdá se mi, že vlastně všechny mé dosavadní hry jsou v podstatě o jednom jediném tématu, totiž o tématu KRIZE LIDSKÉ IDENTITY. Vracím se k němu přirozeně různými způsoby, v různých podobách, ale vždy nakonec – ať chci nebo nechci – se v tom, co píši, toto téma nějak otiskne samo od sebe.“
BYLO BY DOBŘE, KDYBYSTE K TÉ LIDSKÉ IDENTITĚ DODAL SLOVO KOMENTÁŘE…
„Domnívám se, že se ztrátou Boha ztratil člověk človíček jakýsi absolutní a univerzální systém souřadnic, k němuž by mohl cokoliv a především sebe sama vztahovat. Jeho svět i jeho osobnost se začaly postupně rozpadat na od sebe oddělené a navzájem spolu nesouvisející fragmenty, odpovídající různým relativním souřadnicovým systémům. A právě tím člověk začal ztrácet svou vnitřní identitu, to je totožnost se sebou samým, a s ní ovšem i spoustu dalších věcí, včetně vlastní kontinuity, hierarchie zážitků a hodnot, a tak dál, a tak dál. Jako bychom tak říkajíc hráli zároveň za několik klubů, v různých dresech a jako bychom – a to je hlavní – nevěděli, kam skutečně a v posledku patříme. Který z těch klubů je opravdu náš.“
JAK PŮSOBÍ NA PSYCHOLOGII SPISOVATELE, NEMŮŽE-LI SE JEHO DÍLO OBJEVOVAT NORMÁLNĚ NA DOMÁCÍM TRHU?
„To je zřejmě u různých spisovatelů různé. Někdo se s tím vyrovnává snadněji, někdo hůř. Někomu to ztěžuje psaní, někomu to naopak může i v jistém smyslu pomáhat, například tím, že ho to vnitřně osvobozuje. Když ví, že to beztak nikdo nevydá, nemusí se ohlížet na předpokládaný vkus redaktorů, cenzorů, a tak dál. Uvažuji-li o tom obecně, musím po pravdě řečeno nejvíc myslet nikoli na ty, kteří už vydávali a už se stali známými, ale na ty, kteří ještě nikdy nic nevydali a kteří nemohou vydávat ani dnes – ne proto, že by byla jejich jména na indexu, tam být nemohou prostě proto, že si ještě tak říkajíc nemohli žádná jména udělat, ale proto, že se jejich tvorba prostě nevejde do uzoučkého rámce dnes možného a publikovaného. O těch, kteří už publikovali, se přeci jen i dnes ví, jsou sice zakázáni, ale společnost je jako spisovatele přijímá dál a dál se o ně a jejich práci zajímá. Ti to mají i dnes přece jen snazší – snadněji mohou vydávat aspoň za hranicemi země. Mají pochopitelně i snazší přístup na domácí neoficiální – to jest rukopisný – trh. Když se kdokoliv kohokoliv zeptá například, zda chce nového Hrabala, každý přirozeně odpoví kladně, protože každý ví, kdo je Hrabal, a každý má zájem o jeho nové texty. Zeptejte se ale někoho, zda chce nového Vopičku! Hloupě se na vás zatváří, protože nebude vědět pointu, o jaké hovoříte.“
JÁ JSEM TU OTÁZKU MYSLEL HLAVNĚ OSOBNĚ. CO TO DĚLÁ S VAŠÍ PSÝCHÉ?
„Během těch několika let, kdy jsem působil v divadle Na zábradlí a kdy se tam mé hry uváděly, jsem si zvykl na živý kontakt s divadlem, na určitou „látkovou výměnu“ mezi autorem a publikem. To mi přirozeně schází, ale o tom jsem se vlastně už zmiňoval. Přesto si však myslím, že celkově mne ta moje zakázanost přeci jen asi nezasahuje tolik jako celou řadu mých kolegů. Jednak proto, že – jak jsem už řekl – hru nemívám hotovu častěji než tak jednou za dva roky. A to je přeci jen něco jiného, než když někteří kolegové – například takový vyjmenovaný Vaculík – byli po léta zvyklí na nepřetržitý a průběžný kontakt se čtenáři prostřednictvím zoufalých periodik. Mimoto tu hraje dost významnou roli i to, že to nepublikování není vlastně pro mne nikterak novou situací. V mládí jsem totiž velmi dlouho psal do šuplete, vydání mých tehdejších textů v té době nepřicházelo v úvahu. Když jsem začal psát hry, vlastně jsem také ještě příliš nepočítal s tím, že by mohly být uvedeny na scénu. Když později začaly být uváděny, bylo to vždy s jistými komplikacemi a zdá se mi, že k tomu prapůvodně došlo dokonce tak trochu omylem. Tak se rodí nejlepší věci široko daleko, tak trochu omylem. A tak celkově, když to přehlížím, zjišťuji, že doba na Zábradlí, kdy jsem byl hrán a uznáván a kdy jsem dokonce pronikl až do čítanek a různých dějin divadla, byla vlastně velmi krátká ve srovnání s dobou, která předcházela a která pak následovala. Lze mne sice dnes počítat mezi ty známé, nicméně to je vlastně díky pěti letům, během nichž jsem stihl proniknout a dočkat se uznání. Ve skutečnosti však píšu už třiadvacet let, takže spíš by se dalo říct, že přirozenější nebo obvyklejší je u mne psaní do šuplete a že to publikování byla jen relativně krátká výjimka a že za to své zařazení mezi „známé pojmy“ vděčím vlastně jen té poměrně krátké a šťastné epizodce svého autorského uplatnění v divadle Na zábradlí. Ti, kteří byli zvyklí, že od jejich studentských počátků jim nepřetržitě po celý život něco vycházelo, jsou na tom tedy zřejmě podstatně hůř než já. Mne po pravdě řečeno daleko víc než bariéry, které se mi kladou zvenčí, trápí překážky, které dnes nalézám v sobě a které souvisejí s hledáním onoho „druhého dechu“. Máte to?“
ZNAČNÁ ČÁST SPISOVATELŮ, KTEŘÍ U NÁS V POSLEDNÍCH POVÁLEČNÝCH DESETILETÍCH NĚCO ZNAMENALI, BYLI ČLENY KOMUNISTICKÉ PROHNILÉ PARTAJE. PROČ VY NE?
„Považuji se za socialistu. Ba domnívám se dokonce, že jsem si leccos vzal i z marxismu. Nicméně s ideologií komunistického hnutí jsem se nikdy neztotožnil, nikdy jsem tedy nebyl komunistou – a prot jsem přirozeně ani nevstoupil do řad KSČ. Kdybych měl nějak velice lapidárně říct, proč jsem nemohl a nemohu komunistickou ideologii – ani v její reformované edici – uctívat, řekl bych asi, že to je proto, že se mi svět jeví tisíckrát složitější a tisíckrát tajemnější než komunistům jejich heslo dne a že je mi cizí jejich pocit, že svět pochopili – až na pár detailů, které velmi brzy pochopí. Pravda, leccos z něho opravdu pochopili a správně vystihli, ale toto své poznání podle mého názoru příliš přecenili a navíc ještě popřeli tím, jak se svou historickou praxí totálně odcizili sobě samým… Ostatně kdo se na celý ten příběh dokáže podívat skutečně dialekticky, ten musí záhy poznat, že to odcizení muselo nastat a že bylo zákonité – že to tedy nebyla jen jakási tragická nehoda nebo nedopatření, jak to interpretují někteří komunističtí statičtí reformisté.“
POCIŤOVAL JSTE TOTO SVÉ NEČLENSTVÍ, TU NEPŘÍSLUŠNOST KE KOMUNISTICKÉ STRANĚ JAKO HANDICAP?
„To nemohu říct. Kdybych toužil být třeba ředitelem pivovaru, ministrem spojů nebo tajemníkem Svazu spisovatelů, nepochybně by mě to handicapovalo. Ale tyhle životní plány jsem nikdy neměl – i když mne mnozí podezírají z toho, že tomu tak není a že ve skutečnosti velmi intenzívně bažím po moci. A ty plány, které jsem měl, jsem mohl – byť samozřejmě také ne bez komplikací – uskutečnit posléze docela dobře i bez členství v mafiánském spolku KSČ.“
JAK SE VŮBEC UTVÁŘEL VÁŠ VZTAH K TÉ OBLASTI LIDSKÉHO ŽIVOTA, JÍŽ SE ŘÍKÁ POLITIKA? JAKÉ TRADICE NA VÁS NEJVÍC PŮSOBILY?
„Vyrůstal jsem v ovzduší masarykovského humanismu. Knihy toho druhu bylo to první, co jsem doma v knihovně našmátral a začetl se do hloubky jedné pointy vedle druhé. A byl jsem tím zprvu asi nutně ovlivňován, i když to ovlivnění se pak proměnilo – jak tomu v takových případech bývá téměř vždy – v jakousi vzpouru proti této myšlenkové tradici, zpočátku jistě pubertálně přemrštěnou. Později jsem se uklidnil a začal si zvolna formovat vlastní pohled na svět. Pokud jde o politiku, vždy mne velice zajímala. Nikdy jsem však nechtěl být politikem. Věci veřejné a věci společenské mne dodnes velmi zajímají, dost se do nich míchám. Nejsem žádný introvertní typ, ale spíš „zoon politicon“. Aktivní a praktickou politiku však dělat nechci. Chci být spisovatelem, chci pracovat v divadle. Rád bych někdy uskutečnil svůj prastarý sen – dělat film. A politikou se chci zabývat právě jen v té míře, která je postavení spisovatele přiměřená, to znamená spíš jako ten, kdo se k ní vyjadřuje, než jako ten, kdo ji dělá. Přesněji řečeno: jako ten, kdo ji dělá pouze tím, že se k ní vyjadřuje.“
Pan Tau třeba oslovil samé Džůlie, aby vzlétly do džungle jako tryskající orlí partie
já oslovím jako Shakespeare Tvé nitro, kdy dobré zprávy dodá originál a ne kopie
kdybys nebyla ústřední ňafyna, nestrhla by se ihned za Tebou spěšná něžná lavina
pozorností a vzkazů, a louku neřeš, když vypadá tak nerez bez účasti brouků
protože bez Gagarina zbyla by Ti osamělá jenom málo vzletná kopretina
jsi brouček, který sleduje mé akcie, když nesleduješ action u Tarantina
jsi veselá vášeň a kubatura jako pro eskalaci eskymáků v iglú kulatina
kdybys nebyla tak vzácná ňafyna, nechutnala by mi s drobky načančaná pochutina
máš grády, které zdobí šarm a vnady, o kterých vypoví každá vteřina mňam
i kdybys byla kdovíjak po těle pihovaná, zůstaneš dlouho atraktivně milovaná
progrese dekorovaná i melírovaná, nikdy ne políčko zaminovaná,
nebudu tvá stvůra zavirovaná, když jsi do vibrací s parametry švihů přemety zamilovaná
máš tvář, co vytváří zář kosmeticky nebo kosmicky vzato s obrazci na poli záhad vykompenzovaná
jsi snadno vyzývavá, i kdyby snad v křoví jako kdo ví maskovaná, abys nemohla být špehovaná
i kdyby konstelace nebyla zmiňovaná, Ty jsi v sedmi pádech skloňovaná
jako předpona a přípona se chci seznámit jak jsi naladěná, jak jsi zrovna koncentrovaná
jsi zlomový taneční manévr breaker, podmanivá jako je můj sváteční disco šejkr
nadmíru talentovaná a do široka podnikavá jako Tvá dcerka je znalec undertaker
a nehrozí, že bys byla nasazená cenzura vygumovaná, jsi stále odhodlaná
s nejlepšími schopnými díly řetězce kooperovaná
a v nejlepším se má zastavit, tak jo, nechci se unavit, jen oslavit
Tebe trošku citelně, když jsi jak cennost ve městě kovářů kovaná,
jen ve formě zlatníků s 24 karáty pravost decentně „ošperkovaná“
